Michal a Marek Řezáčovi postupně přebírají vedení rodinné IT společnosti Gordic, která patří mezi významné dodavatele informačních systémů pro státní správu. Mohli tak v posledních letech pozorovat nástup e-governmentu v Česku jako málokdo jiný. V rozhovoru pro INFO.CZ oba ředitelé pro strategický rozvoj firmy hovoří o úzkých hrdlech digitalizace státu, budoucích výzvách i o nové centrální digitalizační agentuře DIA.

Jak jako ředitelé velké softwarové firmy řešíte vlastní ochranu proti kybernetickým útokům?

Michal: Já jsem v tomto ohledu až skoro paranoidní, u kybernetické bezpečnosti jsem v Gordicu ostatně začínal a pohybuji se v této oblasti přes deset let, takže se snažím být skutečně pečlivý. Kromě těch standardních praktik, jako jsou časté změny hesel, se snažím být i co nejdiskrétnější, sdělovat co nejméně osobních informací na sociálních sítích jak o mé osobě, tak i o firmě.

Zároveň se snažíme aktivně působit i na naše zaměstnance, máme pro ně vymyšlené série vzdělávacích kurzů – jak ohledně té „standardní“ bezpečnosti firmy, o tom, jak mají přistupovat k počítači, k diskům, vzdálenému připojení, tak i v tom, aby si bezpečnostní procesy nastavili i v osobním životě. Pokud je jejich osobní život nějakým způsobem napaden, někdo jim ukradne kreditní kartu, vloupe se do e-mailu, nabourá do sociálních sítí, tak to ohrozí nejen je, ale v důsledku i nás.

Marek: Já se přiznám, že jsem k této oblasti dříve přistupoval poněkud laxně, byl jsem přesvědčený, že pokud mám dvoufázovou autentizaci, nemůže se mi nic stát. Pak jsem ale zažil kybernetický útok na moji osobu přes Facebook, který prošel i přes tuto dvoufázovou autentizaci, a od té doby jsem velmi obezřetný – nejen v přístupu na sociální sítě, ale obecně v přístupu ke kreditním kartám, správě hesel a tak dále. Když třeba platím přes internet, tak si kontroluji důkladně URL adresu, zda se nejedná o podvrženou stránku apod.

Ptám se i proto, že nedávno byl zveřejněn index digitální kvality života, podle kterého Česko a Češi patří ve světě mezi zodpovědné premianty a v celém žebříčku jsme poměrně na špici. Překvapuje vás to?

Michal: Je pravda, že v oblasti bezpečnosti jsme poměrně vysoko, mezi pěti nejlepšími zeměmi. Na druhé straně je ale třeba vidět i širší kontext tohoto indexu: například v oblasti dostupnosti internetového připojení na tom zase nejsme ve srovnání s ostatními státy moc dobře. Pokud bych se na ten index podíval optikou toho, co děláme my v Gordicu – tedy služby, které státní správa poskytuje občanům –, tak se mi líbí, jak se k této oblasti v posledních letech v Česku přistupuje a že to nabírá správný směr.

I já osobně chci být ten „moderní občan“, který už neběhá od jednoho úřadu k druhému, ale co nejvíc agendy vyřizuje digitálně. A vidím, že jak stát, tak firmy, které do toho vstupují, kontraktoři, se k vytvoření takového prostředí snaží pomáhat. Rezervy, které stát v této oblasti historicky měl, tak pozvolna ustupují.

Kdy se ten přístup státu z vašeho pohledu začal proměňovat?

Michal: My se v této oblasti pohybujeme v zásadě celý život, takže jsme to mohli sledovat z první ruky. Ten velký boom digitalizace jsme oba čekali vždy, když se rodilo něco přelomového – digitální identita, e-občanka, datové schránky, portál občana – to všechno mělo potenciál, že to lidé začnou používat ve velkém a konečně přijde „ta“ digitalizace, že to spustí tu „digitalizovanou společnost“. Nakonec se ale ukázalo, že ten největší boom přišel s covidem – tehdy lidé zjistili, že skutečně potřebují vzdálený, digitální přístup ke státní správě a začali to aktivně řešit jak oni, tak stát.

Marek: Z mého pohledu se ta trakce u digitalizace veřejné správy částečně odráží i v boomu, který během covidu prodělal sektor e-commerce – ten veřejnost naučil, že to jde – a lidé pak podobný přístup začali vyžadovat i po státu.

Michal: Stát pochopitelně nejde vpřed tak rychle jako soukromý sektor – až si občas říkám, že je škoda, že postupuje tak opatrně. Možná by bylo lepší, pokud by dělal razantnější kroky vpřed, ukázal ten směr, kterým chce jít. Například pokud by určité agendy postupně, ale zcela převedl do digitální podoby. Nejvíc peněz totiž stát stojí ten současný přístup, kdy je v určitém hybridním režimu.

Marek: Je možné, že poněkud víc to tímto směrem popostrčí vznikající Digitální informační agentura (DIA), která by měla centralizovat digitální agendu z jednotlivých ministerstev a státní správy.

Dává vám vznik takové agentury v Česku smysl?

Marek: Já nejsem politik, abych to mohl posoudit. Nevidím úplně politický podtext, i když si ho můžu domyslet. Od toho tady máme vládní zmocněnce za digitalizaci a podobně. Pravdou však je, že řada okolních zemí podobné agentury má. Já věřím, že politici si to zvážili a v těchto zemích se inspirovali tak, aby agentura smysl měla. Zatím víme, že by DIA měla mít formu určitého kompetenčního centra, že by to měl být jakýsi poradní hlas pro ostatní úřady veřejné správy v oblasti digitalizace, a dokonce by prý agentura měla mít na starosti i in-house vývoj.

Tedy že by si stát vyvíjel a programoval vlastní systémy?

Marek: Ano, předpokládám, že taková je ta myšlenka: že si v rámci agentury najmou tým vývojářů pro in-house vývoj určitých agend. Můj názor na to vás asi nepřekvapí – přijde mi hloupost vymýšlet kolo, které už bylo vymyšlené. Naprosto na rovinu: je jednodušší si dané řešení outsourcovat od dodavatelů, kteří se dané oblasti věnují roky a mají to celé vychytané. A to říkám jako ředitel firmy, který se v této oblasti celý život pohyboval a který ví, kolik práce za takovým vývojem je. Vidím to i u nás ve firmě. Pro chod naší firmy je in-house vývoj extrémně drahý a dlouhodobě se firmě nevyplácí. Proto raději „saháme“ po ověřených řešeních, která jsou řekněme standardem pro danou oblast.

Michal: Těch nezodpovězených otázek je ale víc: mě osobně by zajímalo třeba to, kde chce stát tyto vývojáře do nové agentury sehnat a jak je zaplatí. Po programátorech, vývojářích a architektech je v posledních letech na trhu obrovská sháňka, je tu spousta start-upů i renomovaných firem, kteří mají problém lidi sehnat. Ne zaplatit, sehnat.

Když se vrátíme k digitalizaci veřejné správy – kde osobně vidíte největší úzká hrdla?

Michal: My pravidelně státu i našim dalším zákazníkům vštěpujeme, že digitální dokument je takový, který digitální svět vůbec neopustí. To je naprostý základ, imperativ digitalizace. Jakmile dokument totiž tento svět opustí, automaticky ztratí hodnotu, kterou jste mu digitalizací dodali. Veškeré digitální podpisy, certifikáty – ty jsou k ničemu ve chvíli, kdy vystoupíte z digitálního světa.

Ovšem ať už jde o jakýkoliv úřad jakékoliv velikosti, tak právě tato nejjednodušší myšlenka často naráží na určitý odpor zaměstnanců a úředníků – najednou jim totiž připadá, že jim tento přístup mění jejich rutinu a někde vzadu jim hlodá obava, že v důsledku jde o jejich místa. A to je ten zádrhel – my se totiž z jedné strany snažíme ty procesy zefektivnit a digitalizovat, ale z druhé strany to řada lidí ani nechce.

Marek: Pokud se ještě vrátím k tomu indexu digitální kvality života: v subkategorii e-governmentu jsme až v jeho druhé polovině. Část vysvětlení tu řekl Michal, ta druhá část podle mě může být v tom, že se v Česku až příliš často, například s volebním cyklem, mění úředníci, kteří mají digitalizaci v pravomoci. Může tak vznikat určitá diskontinuita, která ve finále vede k tomu, že nikdo už vlastně ani nechce nic začínat – zkrátka proto, že nemá vidinu, že se daný projekt podaří dotáhnout.

Ve které oblasti je podle vás v rámci e-governmentu „next big thing“?

Marek: Podle mě je další skvělá věc, která přichází, digitalizace stavebního řízení, která je obsažená v novele stavebního zákona. Je jasné, že dnes je obíhání všech úřadů během stavebního řízení naprosto šílené, ví to každý, kdo chce něco stavět. Pokud se však tato změna prosadí, bude to velký krok vpřed.

Druhá věc, která by mohla pomoci – a na kterou existují první návrhy –, je takzvaná e-peněženka – tedy virtuální peněženka na digitální doklady jako je občanka nebo řidičák, kterou máte uloženou na nějakém úložišti, nejčastěji na telefonu. Je to podobné, jako aplikace Wallet na telefonech iPhone, která by se pro tento účel dokonce mohla využít – a nebylo by tak třeba vyvíjet žádnou novou aplikaci.

Třetí věc je rozšiřování služeb v rámci řešení Portálu občana. Věřím, že bude v budoucnu nabízet stále více a více služeb, které občanům zjednoduší komunikací s úřadem a umožní jim řešit všechny formální náležitosti z domova. Že na ten úřad už prakticky nebudou muset chodit.

To zní jako poměrně velké kroky vpřed. Vidíte v Česku dostatečné momentum, které tyto projekty, respektive další konkrétní věci dotáhne do konce?

Marek: Z mého pohledu určitě. Nesouhlasím moc s lidmi, kteří tvrdí, že se zde digitalizace neposouvá. Ano, má určitou setrvačnost – ale ta je ve většině zemí a některé důvody, proč to tak je, jsme už probrali. Navíc problém často není ani nedostatek digitalizace, těch digitálních projektů veřejné správy je zde v posledních letech skutečně hodně. Jen je škoda, že lidé často ani nevědí, že nějakou službu už mohou využívat digitálně.

Michal: Já jsem si nedávno vzpomněl na dobu před deseti lety: od té doby jsme přeci ušli skutečně velký kus cesty. Vezměte si třeba placení mobilním telefonem – to je praxe, která dnes není úplně běžná ani ve většině západní Evropy. Naopak v Česku je to něco až intuitivního, lidé si na to rychle zvykli. Je to sice digitalizace v rámci soukromého sektoru, ale to jsou s veřejnou správou spojené nádoby. Jak si totiž na podobné věci lidé zvyknou, začnou to vyžadovat i po státu a jeho institucích, které se musí přizpůsobit – a celý ten posun se urychlí.

Zdroj: info.cz